Monografie sleduje míru nepřímé harmonizace pravidel územního plánování a rozhodování o výstavbě v právu Evropské unie a požadavky, které z toho vyplývají pro členské státy. Popisuje vývoj evropské legislativy, její vzájemné souvislosti i rozdíly, a přináší ucelený přehled o tom, jak se evropské právo promítá do národních procesů plánování. Zvláštní pozornost věnuje výkladu obecných pojmů environmentálního práva a požadavkům na zapojení veřejnosti do rozhodování. Analyzuje také vztah mezi Aarhuskou úmluvou a právem EU a zdůrazňuje základní principy účasti veřejnosti a přístupu k soudní ochraně. Kromě toho se věnuje i dopadům tzv. neenvironmentálních politik EU – například kohezní politiky, městské agendy, námořního prostorového plánování či rozvoje sítí TEN-T a TEN-E – a jejich vlivu na procesy plánování, stavební materiály, energetickou účinnost budov a podporu obnovitelných zdrojů energie.
The monograph traces the degree of indirect harmonisation of spatial planning and planning permission in EU law and the scope of the relevant requirements. It focuses on the gradual development of EU law, the relationships, differences and synergies between the different conditions in order to provide a more comprehensive picture, and then concentrates on the most critical issues identified, namely the interpretation of the general concepts used in environmental legislation and the explanation of the content of the public participation requirements. It also examines the relationship between the Aarhus Convention and EU law, highlighting the fundamental guarantees of participation in decision-making and access to justice. Furthermore, the monograph analyses the requirements for planning and construction arising from so-called non-environmental EU policies. It focuses in particular on the development of cohesion policy and the urban agenda, maritime spatial planning, the development of the TEN-T and TEN-E networks, requirements for building materials, energy efficiency in buildings and the promotion of renewable energy.
