Životní cesta kněze. Civilní zpověď o váze kněžství.
Zápisky a krásách, úskalích a hlubinách i nekonečných prostorách kterými prochází muž, který se rozhodl pro povolání Sluhy Božího.
Jako čerstvý magistr teologie, absolvent teologické fakulty Univerzity Karlovy, jsem sloužil ještě před kněžským svěcením u starého kněze Františka, jednoho z posledních u nás z řádu těšitelů. Měl silnou cukrovku, špatně chodil, přestával mluvit... Se soucitem jsem ho skrytě pozoroval, jak se z posledních sil snaží plnit své kněžské povinnosti.
Jednou při večeři (po překonání ostychu a přirozeného pocitu mladické soběstačnosti) jsem přerušil mlčení otázkou: „Otče, povězte mi svou životní zkušenost, dejte mi nějakou moudrou radu do života.“ Otázka jej překvapila. Pomalu dojídal sousto, dlouho se sklopenou hlavou přemýšlel... Čekal jsem souvislé vyprávění, něco opravdu teologicky a kněžsky hodnotného, musel přece za svůj dlouhý mnišský a farářský život studovat, přečíst mnoho knih a mnoho kázat... Jeho významné mlčení slibovalo tučnou odměnu, když se tak připravoval. Byl jsem v té chvíli pyšný sám na sebe, že jsem se k takové otázce odhodlal, že tohoto mlčenlivého, záhadného člověka otevírám dialogu, a s napětím jsem čekal na odpověď. A pak otec František řekl zcela prostě, bez afektu: „Zůstat věrný.“ Kdo se bojí Hospodina, připraví svá srdce, budou se před ním pokořovat. (Sírachovec 2,17) Jako se zkoumává totiž to zlato žlutavé v ohni, tak se poznává věrnost za časů tíživých běd. (Publius Ovidius Naso)
